Ze Štramberku na Janáčkovy Hukvaldy

Vstup do galerie

26. července 2008

Možná tak před rokem nebo možná méně, dostala moje kamarádka Zuzka skvělý nápad zajít si do Musilky v Brně na vystoupení Hraďišťanu s uměleckým vedoucím Jiřím Pavlicou. Tehdy jsem neměl ani páru, kdo je to ten Pavlica a slovo Hradišťan ve mě vzbuzovalo představy klasické cimbálové muziky, jak jsem ji znal z Jablunkovského Gorolského Swienta. Že jsem se nechal přemluvit, chyba rozhodně nebyla, neboť hudební zážitek to byl pro mne nepopsatelný. :-) I proto, když jsem listoval programem festivalu Janáčkovy Hukvaldy, jsem dlouho neváhal. Vystoupení mělo začít v šest hodin večer, takže výlet po okolí a sice do Štramberku byl jasnou volbou.

Původně jsem se chtěl podívat i na Červený kámen a jít na Hukvaldy z Kopřivnice pěcha, ale Honza mě přesvědčil, že by to raději bral jako procházku. Tak jsem ze svých nároků slevil.

I když cesta z Třince do Štramberku trvala vlakem skoro dvě hodiny, utekla jako voda a dokonce jsem si pobrečel. Pobrečel smíchy, páč ze Studénky za námi v motoráku seděla jistá polka, která dostala asi záchvat kýchání a když už jsem tak potřetí slyšel tenkým hláskem „pšíííík”, tak jsem se začal svíjet v slzách k zemi. :-) Naštěstí jsem byl otočený zády, takže mé pohupování bránice se lehce skrylo v kotácení motoráku. Honza měl smůlu, byl čelem. Snažil se svůj smích skrýt tím, že se schovával za mne. A jelikož jsem s paní svíral špatný úhel, pomalu upadal do uličky. Když jsem provokativně svým mužným sopránem napodobil paní, bylo vystaráno. Paní pak navíc asi znovu vlítl nějaký popílek do nosu a pošimral ji tak, že další kolo „pšíííkání” na sebe nedalo dlouho čekat.

Přijeli jsme do Štramberku na nádraží a slunko nikde. „Tak to toho asi moc z Bílé hory neuvidíme”, zafrněl jsem pod nosem, „no, třeba se ta hmla ještě stihne rozpadnout.”

První zastávka nás čekala v místním arboretu Kamenárka. Už u brány jsme zmerčili na skále kozy. Stejně tak jedna paní zmerčila nás a docela rychlým krokem si to šinula k nám. Předpokládal jsem, že to bude asi nějaká hlídačka a zřejmě se ji nebude líbit, že si chci její kozy vyfotit. Ne její, ty na té skále. Už už byla u nás, prošla kolem nás a mířila si to k bráně. Hm... tak nic, je to v poho. Když nás míjela cestou nazpátek prohodila kantorským tónem: „Abyste věděli, to nejsou ovce, ale kozy. Každý si je plete s ovcema, ale stádo ovcí vede beran, kdežto kozy koza”. Neke, a já si myslel, že to jsou mufloni nebo zebry. :-) Vzpomněl jsem si na popis blízké geokeše, kde její zakladatel popisoval jistou docela vtíravou paní. Tak to byla určitě ona.

V arboretu to byl samý šutr. Šutry vysázené cestičky kolem šutrů. Na skálu se chystali vylézt nějací horolezci. Tu a tam nějaká kytička stojící za zmínku, jinak v mých očích asi jen samý plevel. Holt nejsem botanik. :-) Ani Honza se nezdál býti. Čekal, kdy ti skálolezci vylezou alespoň metr vzhůru. Honza je tak trochu zapálený do lezení. :-)

Uprostřed arboreta stálo něco, co bylo na cedulce nazýváno bludištěm. A fakt, že jo! Honza zabloudil mimo značené cestičky a netrvalo dlouho a přifičela ta paní. Cestou kolem mě, když jsem nasazoval držák na cokiny, prohodila: „Nějak vám to nejde.” Nevím, kde na to přišla. :-) V hlase byla cítit trocha drsnější ironie. No a pak se pustila do tvrdého rádoby diplomatického proslovu směrem k Honzovi. Narážky na IQ tykve a podobně donutilo Honzu se raději nehádat, mohl by taky třeba dostat šutrem do oka. :-) Tohle místo jsme si hned zamilovali. :-) Ale vážně bez jakýchkoliv sarkasmů, být krásné modré nebe a slunce, které prozáří chlorofyl plevele kolem, teda kytiček, tak je to opravdu pěkné místo k odpočinku. A ostatně i k lezení. A taky vůbec nic proti té paní. Určitě jí dá práci se o arboretum dobře starat a je fajn, že se najdou lidi, kteří se taková místa snaží udržet i pro ostatní.

Ještě pár cvaků a foto malých muflonů a mizíme. Cestou nad lomem jsem spatřil to bludiště z ptačí perspektivy a všiml jsem si, že je tak trochu ve tvaru pentagramu. Uprostřed jezírko obklopené sloupky. No co tady dělají satanisté v noci, to si raději nedomýšlet. :-)

Zastavili jsme se na chvíli u lavičky odkud byl výhled na další arboretum. Takové nějaké pravidelné, jako ulice v New Yorku. Aha, zaostřil jsem a zjistil, že to není arboretum. To je hřbitov na protějším kopci. No ale kytiček a kamene tam bylo taky spousta. :-)

V dalším lomu si začal Honza zase chladit nohy v jezírku. Myslím, že po něm tam žádná fauna, pokud tam nějaká byla, už nezbyla. :-)

Když jsme dorazili do Štramberku na náměstí, vzpomněl jsem si, když jsem tam byl naposled. Už zdálky mě pod nosem šimral vábivý závan vůně štramberských uší. Popisovat to nemá smysl. Raději si zabalte raneček a někdy se tam jeďte taky podívat. Na Štramberské trůbě byla asi nějaká svatba. Lidičky v dobových oblečeních, romantika se snažila oblbnout každého návštěvníka a starodávné uličky už samy o sobě.

A jelikož jediný bus na Hukvaldy nám měl jet v 14:55 z Kopřivnického nádra, tak jsme to tam spíš prosvištěli a zasvištěli až na rozhlednu na Bílé hoře. Škoda jen, že nebylo lepší póčo. Rozhled do dalekých pár metrů. Tak jo kecám, vidět bylo přiměřeně daleko, nicméně vše bylo zahaleno bílým oparem. Marně jsem v dálce hledal Hukvaldy. Každopádně za normálních okolností, je toho k vidění daleko více. Takže kdo se nebojíš výšek, hlavně pohledu děrovaným schodištěm dolů, tak hurá nahoru.

Když jsme už procházeli centrem Kopřivnice, potkali jsme paní s pejskem. Seděla na lavičce a s pejskem si hráli dva malí kluci. Pak si s pejskem hrál samozřejmě jen Honza. Dělá to snad s každým psem, kterého potká. Je to prostě psofil. :-) Kluci se mě zeptali: „Pane, vy si fotíte pejsky?”. No co říct: „Jasně, hlavně takové milé”. :-)

Paní se rozpovídala. Fenka podle jejich slov pochází z Brna a údajně furt hárá. Hárá v březnu, hárá v květnu, hárá v červnu, hárá kršna, hárá kiri. Jinak velice milou paní jsme nakonec museli přerušit a omluvit se, že spěcháme na autobus. Měli jsme ještě od ní pozdravit Brno, Třinec a Hukvaldy.

Pamatoval jsem si, kde je v Kopru autobusové nádro. Ale nikdo neřekl, že bude totál rozkopané a v rekonstrukci. Zahnízdili jsme tedy u přemístěných zastávek, sedli na bobek a čekali na bus. Hm 15:00 a bus furt nikde, to je divné. Zkoumali jsme zastávku. Stojíme dobře? Stojíme! Ten bus tu je napsaný? Je! Akorát nejede. :-( Tak super. Honza jal podezření, že jsem to věděl. Sice si už zvyknul na to, že každý výlet, který naplánuju, se vymkne krapánek realitě. Třeba trasa zaručeně 20ti kilometrová bude mít nakonec tak kolem 30ti kiláků. Tož Honzo, sorry, ale na Hukvaldy jdeme pěcha. :-) Promni si chodidla. :-)

Po chvíli zmatkování a hledání turistické značky, jsme se nakonec vydali na cestu. No a jak to bývá zvykem, opět jsme nějak v zápalu diskuae ztratili značku z dohledu. Přesněji ta potvora beze slova zahnula doleva a nechala nás jít rovně. Došli jsme na křižovatku a ptáme se: Viděl někdo z nás značku? :-) Támhle je! Ale ta je zelená. A tam na druhé straně je další. Fajn, tak kterou se vydáme? Nebo se vrátíme? To rozhodně ne, zase se vracet! Tak podle mě zahnula někde tam na kopec k tomu kostelu. Tak co můžem ztratit, že? Zvlášť když už jsme ztraceni. :-) Tak jsme vylezli ke kostelu a hle! Modrá značka! Cool! Jdeme po ni. Tam je rozcestník. Aha, takže po modré tam tudy. Jdeme. Viděls' značku? Ne? Já taky ne. Už zas :-o V tu chvíli nás zmerčil místní a asi usoudil podle našich zmatených rozhledů, že jsme zabloudili. To ale nebyla pravda, to my jen hrajem! Hnedka se nás zeptal, kam máme namířeno a my že na Hukvaldy. Jo, tak to jste měli odbočit tam do té uličky, ale klidně jděte tudy a na křižovatce se dejte hned doprava a pak hned doleva. Tak jsme poděkovali a šli. Nakonec jsme došli na místo, kde opravdu modrá pokračovala. Tu si Honza všiml: „Hele, to je ta křižovatka, co jsme na ni byli, že?”. Pár desítek metrů níže byla ta křižovatka, kde jsme uznali, že jsme se trochu ztratili. Blair Witch hadra. No to nemá cenu rozebírat. :-)

Pak už jen pražilo slunko po polích a jediný stín nám poskytovaly naše krosny na zádech.

Na Hukvaldech byla noha na noze. Lidé marně hledali centimetry, kam by mohli zaparkovat své limuzíny třeba značky Škoda Favorit.

V oboře bylo lidí jako na jarmarku. Daňci zrovna večeřeli. Před amfiteátrem byl stoleček, kde prodávali vstupenky. Povídám Honzovi: „To se dá projít zadarmiko.” „No nevím, tam stojí holky, co by tě chytly,” podotknul Honza. Zaostřil jsem na holky: „No, tož to bych se klidně rád nechal chytit.” :-) Ale jsme to kluci poctiví a když mi děvče trhalo vstupenku, to jsem si vychutnal. Ještě více jsem si vychutnal vystoupení Hradišťanu, který svým širokým žánrovým záběrem a netradičním repertoárem, jehož inspiračním zdrojem se stal folklór, rozezněl podhradí historickými dojmy. Jako bychom se vrátili do dob Cyrila a Metoděje. Byť byl hrad Hukvaldy založen tak o šest století později i tak hudba v podání Hradišťanu perfektně zapadla.

Když se nachýlil čas vyrazit na poslední autobus, který nás mohl odvézt z Hukvald, opustili jsme amfiteátr a zamířili kam jinam než do svých postelí. Daňci stále večeřeli. Vystoupili jsme na Terase u Kosmu. V picerce to ještě žilo. Zato moje neurony se už ukládaly na tvrdý spánek. V nouzovém režimu jsem ze sebe spláchnul pot a ulpělý prach a zahrabal se do peřin. :-)

Milan  

Vstup do galerie