Přechod Krkonošů

Vstup do galerie →

3. - 6.  července 2010

Konečně! Už několik let se chystám, že pokořím nejvyšší horu rodné země a ten čas právě nastal. Využili jsme prodlouženého víkendu, zamluvili noclehy a vyrazili. ;-)

2. července 2010

Balení probíhalo docela dobře. Po prvním vážení krosny jsem musel ihned Honzovi napsat zprávu "11,7 kilo, budu muset něco zredukovat... to zas bude Sofiina volba". Za chvíli mi Honza zavolal zpátky a sdělil mi, že jeho krosna váží zhruba 25 kg. :-) No tak to mě hodně uklidnilo. Jestli on zvládne přenést tu svou tunu skrze celým pohořím, tak já o sebe nemám obavy. I když mám pocit, že mu budu půjčovat nějaký ten modafén, aby v těch horkých dnech nezahynul. ;-)

3. července 2010

Ráno jsem si finálně dobalil krosnu a hodil znova na váhu. Super redukce! Krosna váží už 12,6 kilo. :-)

Na zastávce mi volala mamina a sdělila mi, že jsem v kuchyni na stole zapomněl lovečák. No hlavně, že jsem si ho vyndal z ledničky na stůl, abych na něj nezapomněl. :-( No, tak jsem do telefonu teda stroze popřál dobrou chuť a píšu Honzovi, že jsem už na zastávce a že ta krosna docela řeže. V odpovědi stálo „To budou jatka!”. No, ty jatka by se hodily, když jsem si doma nechal ten lovečák. Na nádru jsem si vyzkoušel Honzovu krosnu a po chvíli jsem cítil, jak se pode mnou láme dlažba. :-) No kecám, ale od té doby mi moje krosna připadala lehká jako pírko.

Ve vlaku byla nuda. Honza hrál s jednou malou holkou z kupéčka kámen-nůžky-papír, já se koukal na noťasu na nové díly šesté série Futuramy. V Pardubkách jsme přestoupili na rychlík do Dvora Králové. Rychlík to byl tak rychlý, vžuuuum, že ani nestihl dohnat zpoždění, co nabral už v Pardubicích, odkud vyjížděl. Horko bylo neuvěřitelné, naštěstí jsme to tak nevnímali, neb jsme se dali do příjemného rozhovoru s jednou příjemnou paní, bývalou učitelkou. ;-) Ve Dvoře Králové jsme naštěstí stihli bus do Janek a dokonce byl i čas na svačinu. Honza spořádal dalších několik litrů vody a jak se dalo čekat, v půlce cesty začal v močáku pociťovat urputnou bolest. Zakázal jsem mu vystoupit dříve, než v Janských lázních, takže se tři zastávky před konečnou na sedadle pohupoval, funěl a jeho výraz ve tváři nedovedu popsat. Plán byl jasný: já vytáhnu z busu naše bágly a Honza vyfičí za nejbližší keř. Ohnivá čára mizela někde v blízkém lesnatém porostu a po pár minutách se Honza opět ukázal s úsměvem jak by tam zhulil krakonošovu dýmku plnou trávy. ;-)

Už jsem se těšil na pokoj. Pension byl sice kdesi na kraji Janek ale za to cestou do kopce. No i tak jsem byl ale rád, že se nám vůbec podařilo nějaký nocleh na jednu noc najít. Vesměs všude ubytovávali lidi přednostně na více nocí a tak nebylo moc z čeho vybírat. Naštěstí Pension Vladimír nás zachránil a poskytl příjemné přístřeší.

Po rychlém vybalení a rychlosprše jsme se vydali obhlídnout okolí. Věděl jsem, že poblíž jsou vodopády Černohorského potoka. Tam bych mohl ulovit nějaké hezké fotky. Jenže boty jsem neměl nepromokavé a takové ty pěkné úhly byly byly docela nepřístupné. Tak ale něco jsem přece jen cvaknul.

Pak jsme se vydali na blízkou Zlatou vyhlídku. Byla tam docela těsná rozhlédna, ale směrem do vnitrozemí docela slušný výhled.

Po návratu na pokoj, jsem musel Honzovi rychle půjčit noťas, aby ukojil své denní potřeby klikání na webu ;-) a já se hodil do sprchy. A teď pozor. ;-) První zlepšovák, na který jsem přišel. Jelikož jsem musel spoustu věcí nechat doma a netahat s sebou, omezil jsem se pouze na jedno tričko na pochod plus spodní funkční Moiru a pouze jedno náhradní tričko, které jsem zároveň (dokud bylo čisté) používal na spaní. Takže z toho plyne, že jsem si musel každý večer věci vyprat a spoléhat na to, že mi do rána uschnou. Podobně to bylo i se spodním prádlem. A teď ten zlepšovák jak efektivně vyprat trička. Vlezu do sprchy v tričku a začnu se normálně sprchovat. Hezky se namydlím ... i tričko... a mydlím se a mydlím. No a pak to ze sebe osprchuju a hle tričko i spoďáry jsou vyprané... Takže je sundám vyždímám a přehodím na sušák a pokračuju mydlením vlastního těla. Dobrý ne? :-) ... Hele, holky, nechte si ty své představy, jo? ;-) Ráno věci voněly krásně po medu a heřmánku, takové jsem totiž měl mýdlo.

Ještě mám jeden zlepšovák. Než jdu spát, položím si na noční stolek sluneční brýle. A když jdu v noci močit, tak než si v kóupelce rozsvítím, nasadím si ty super světelné tlumiče a moje oči mi pak do rána děkují. :-)

4. července 2010

Druhého dne ráno jsme už kolem sedmé hodiny vyrazili na Černou horu. Mysleli jsme si, že když vyjdeme z rána, tak to nebude takové peklo vyjít nahoru. A bylo to peklo a slunko pěkně peklo. Nechtěl jsem se spálit, tak jsem si nechal na sobě triko z Moiry s dlouhým rukávem a na hlavu si uvázal šátek. Ruce i šátek jsem pravidelně poléval vodou. Ah, to byla úleva.

Honza se zastavoval u každého potoka, aby si v něm smočil tričko, které si pak opět přehodil přes hlavu.

Na Černé hoře jsme se vydali na nedalekou rozhlédnu. Viditelnost do dálky byla slušná. Dalekohledem jsme si obhlídli náš dnešní hlavní cíl, totiž sněžku, a snad nás to i nabilo silou tam dojít. Už se nezdála býti tak daleko.

Cesta do Pece pod sněžkou byla lemována krásnou krajinou a našimi kecy. :-) Jen tu a tam nějaké to zpestření například v podobě zjíštění, že mi ruce smrdí po lesních plodech, neboť láhev po ovocném isotonickém nápoji, kde jsem měl vodu na chlazení, jsem asi mohl pořádně vypláchnout. No co, dobrý parfém, ni? ;-)

Vyjít z Pece na Růžohorky byl ... dámy prominou, protože se to asi nedá srovnávat ... ale byl to prostě porod! Hlavně pro Honzu, protože se snažil držet se mnou krok i s tou svou 25kilovou krosnou. Převýšení 550m na 2,5km. Slyšel a cítil jsem na patách jeho zrychlený dech ... spíše teda funění. :-)

Konečně Růžohorky. Honza se rozplácl na lavičku a já si dal dva párky v rohlíku a k tomu chlazenou Mirindu. Škytání na sebe nedalo dlouho čekat. Po krátkém odpočinku a kocháním se po krajině, jsme sebrali hůlky a pokračovali dále přes Růžovou horu až na Sněžku.

Podél cesty rachotila lanovka, ale my šli poctivě pěšky v nemilosrdném horku. Nebyli jsme sami. Na jednom odpočívadle mě požádala skupinka lidí o společné foto. Tak v té únavě vemu jejich foťák a postavím se před ně, že je vyfotím. Najednou na mi někdo říká: „Ale my bychom tam chtěli mít na fotce i Sněžku” Ja bula je šel fotit z druhý strany. No to dá rozum, že se asi nebudou chtít jen tak vyfotit dohromady na nějakém tom hřebeni hor. Tak jsem je obešel o 180 stupňů, všichni se hezky usmáli. Tak ještě jednu fotku pro jistotu. Hodím foťák zpět týpkovi a ten se podívá... „Ale tam není žádná fotka.” Ježiš, já jsem vůl. :-) Mě bylo už pomalu hamba. Napodruhý to už klaplo. Raději jsem ani nevytahoval tu svou zrcadlovku, bo by si asi pomysleli: „Ježiš, další blbeček, co neumí fotit, ale hlavně, že má takové dělo.” Tož únava no... :-D Tak jsme šli dál.

Ještě, že měl Honza krosnu tak 2x těžší než já, mohl jsem si udělat náskok na malou fotodokumentaci posledních metrů historického výstupu před zdoláním nejvyššího vrcholu naši vlasti, abychom se tak zařadili mezi takové pokořitelé a věhlasná jména, ... zcela jistě všechna, co najdete v českém kalendáři. :-D

Sněžkáááá!!! Dobyli jsme ji! :-D Ale co to! Lidi jak na Václaváku. Pomalu zakopáváme více o lidi než o šutry. No trochu to zveličuju. Fotky by mě asi prozradily, ale i tak by se raději mělo říkat lidí jak na Sněžce. Všude plno Poláků. Udělal jsem rychlé kolečko a pofotil, co se dalo. Nějaké to samofoto. Koupil jsem si v poštovně pohled na památku a nechal si ho voštemplovat a počkal až se někde zase potkáme s Honzou v tom davu. No a pak pomalu dolů směr Luční bouda. Honza na mě musel čekat, bo jsem se furt někde zastavoval a fotil. Tam bylo tak hezky... fšecko bych to vyfotil... fšecko! :-)

Cestou na Luční boudu jsme začali nějak zrychlovat a zrychlovat až jsme běželi. Předběhli jsme všechny, koho jsme potkali, hlavně ty, co šli proti nám. :-) Před boudou seděl hlouček lidí. Museli si myslet, že přiběhli nějací magoři.

Hned jak jsme se ubytovali, vydal jsem se do sprch podstoupit nutnou proceduru praní věcí a očisty. Tady můj prací zlepšovák trochu začal kulhat. Že by nefungoval, to rozhodně ne. Akorát, když přišla na řadu druhá fáze, tedy očista vlastního znaveného těla, přestala téct teplá voda. :-) :-) Tak rychle jsem se snad ještě neosprchoval. Brr, ta ledovka mě totálně probrala.

Na pokoji Honza usilovně klikal na notebooku. Tož tak já šel na večeři. Ještě pořád z pobytu na Popradském plese v Tatrách jsem měl v hlavě zafixováno, že na večeři budu asi čekat věky, tak jsem si vzal s sebou mapu, abych se něčím zabavil. Příjdu do restaurace, sednu si a už je u mě slečna, co že si to dám. Tož kuřecí prsíčka s bramborem a černý čaj. Tak si rozbalím mapu, a než jsem ji pootáčel tak, abych ji neměl obráceně a vzhůru nohama, slyším ťuknutí a laskavé "prosím". Kouknu přes mapu a na stole vidím večeři a čaj! To byl nějaký nadpřirozený fofr, ne? Sbalil jsem mapu, bleskově zblajznul výborné kuřecí prsíčka v těstíčku, :-) vypil čaj, zaplatil a vrátil se na pokoj.

Honza byl evidentně překvapený, že už jsem po večeři. Myslím, že ale nemile, protože věděl, že po večeři mu noťas z rukou seberu. Ale já měl jiné plány. Skočil jsem si ještě udělat pár soumrakových fotek kolem luční boudy a nechal se poštípat místními pidikomáry, kteří žili v přilehlém rašeliništi a co se kamuflovali jako nevinné malé mušky ... svině jedny. :-) K pozdnímu večeru jsem si skočil do restauračky pro půllitr čaje, pořádně si ho osladil, na pokoji se zavrtal do peřin :-) a koukal s Honzou na další mega absurdní díl čtvrté série it crowd. A po večerníčku spát.

5. července 2010

Ráno jsme se vzbudili naprosto zregenerovaní. Ta nadmořská výška a čerstvý vzduch dělá opravdu své. Po zabalení našich krosnoranců, jsme sešli dolů na snídani, kde nás čekaly švédské stoly. Naložil jsem si přiměřený talíř jídla, o kterém jsem věděl, že ho sním. Honzova "přiměřenost" je oproti mně asi tak desetkrát větší, takže si furt nabíral a nosil si to na stůl. Já jsem jen čekal, kdy budu muset někomu vysvětlovat, že švédský stůl je tamhle a že tohle je jen snídaně kolegy. ;-) Samozřejmě se dalo čekat, že si Honza nabral víc, než by přirozeně potřeboval spořádat, takže to pak do sebe soukal, aby před ostatními spolustolovníky nevypadal blbě. ;-) Honza se nám tak přežral!

Po odubytování jsme se vydali na cestu po hřebeni směrem až k prameni Labe. Start byl hodně pomalý... Honza ještě pořád trávil snídani. I přesto ale na mě musel furt čekat. Věčně jsem něco fotil. Když ono počasí opět přálo a kam se člověk podíval, tam to vypadalo nějak hezky. ;-)

Šli jsme po červené a míjeli jsme Polední kameny, Špindlerovu boudu, Petrovu boudu, která byla pro mě jakousi Fata morgánou. Totiž, vysprintoval jsem na kopec až k ní a tam jsem teprve zjístil, že je zavřená. A zavřená byla proto, že její statický stav byl havarijní. Údajně v ní hrozily propady stropů. Docela škoda. Snad se najde nějaký odvážlivec, který ji koupí, zadluží několik generací své rodiny a boudu opraví. :-)

Takže jsme se u boudy jen na chvíli zastavili a pak se vydali dále k Dívčím a Mužským kamenům, kolem Sněžných jam až k České budce, kde jsme odbočili na žlutou trasu vedoucí k prameni Labe. No řeknu vám, čekali jsme tam trochu čistější vodu, ale tak zas jsme navštívili další významný pramen po prameni řeky Moravy.

Od pramene Labe jsme zamířili na nedalekou Labskou boudu, kde jsem si koupil čtyři ultra tenké krajíce chleba, za "lidovou cenu" jeden kus za 4 Kč. :-) Už jsem byl těch Maxi-nut, snickersů a tak docela přežraný. Dal bych za obyčejný chleba i víc.

Po krátkém odpočinku jsme se vydali opět po červené kolem Pančavského vodopádu k Vrbatově boudě a dále přes Horní Mísečky do Špindlu. Už jsem se vážně těšil, jak se osprchuju, najím a hupsnu do postele. Měli jsme tam zamluvený pension Aneta, který na fotkách vypadal, docela hezky. Nevím jestli to bylo natěšením, ale poslední úseky jsme z kopce běželi a uříceni doběhli až k pensionu. Na recepci nikdo. Tak volám na telefonní číslo, co tam bylo napsáno.

Cože???!!! :-D Jak že je penzion plně obsazený, :-D vždyť tu mám vytištěné písemné potvrzení rezervace! Po chvíli dofrčela na kole paní, co tam zřejmě dělala recepční, podívala se na ten papír a pak volala majitelce penzionu. Že prý jsme tu rezervaci jako nepotvrdili. Jak jako nepotvrdili! Všude, kde jsme si rezervovali ubytování s tím počítali, jen tady jsem měl jako ještě jednou rezervaci potvrdit? No, tak mi hned bylo jasný, jak to asi ve skutečnosti je, ale také mi blesklo hlavou Cimrmanovské: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.” Tak jsem dělal alespoň nasraného, aby to neměli tak levně z krku. :-)

Nakonec všechno zlé pro něco dobré. Když jsme se rozhlíželi po blízkých pensionech našli jsme volný pokoj v pensionu Happy →. A to jsme byli vážně happy. :-) Velice milá paní domácí nás provedla pensionem, uvařila mi na přání litr čaje a dobře jsme i povykládali. To snad nebyl ani pension, to byl ubytovací ráj. Jelikož jsme potřebovali stihnout autobus druhý den ráno už v osm hodin, byla i tak laskavá, že nám nechala snídani zabalit! Pohoršení v ten večer vzbudil pouze můj pohled do zrcadla, ve kterém jsem spatřil nějakého šimpanze s ufiknutou hlavou. No když chodím po horách s uvázaným šátkem a mám celou dobu sluneční brýle, tak jak asi můžu večer vypadat, že? Tak jsem jen doufal, že to rychle zmizí, protože takhle mezi lidi nemůžu. :-D A navíc k tomu mě nehorázně pálily totálně červené ruce. Ráno na Luční boudě jsem se podíval na své ruce a jak jsem měl to triko s dlouhým rukávam, zůstaly opálené jenom ruce od prstů po zápěstí. Vypadalo to jako bych měl červené rukavičky. Tak jsem si řekl, že si doopálím celé ruce. No a takhle to dopadlo. :-/

6. července 2010

Ráno už nás nebudilo slunko. Venku bylo po dešti. Tak jsme se rychle sbalili, skočili si pro snídaňové balíčky, zaplatili a šli na autobus. V Pardubicích jsme zase nelitovali, že jsme si koupili místenky. Écéčko bylo narvané k prasknutí. Ale i tak to bylo utrpení ta cesta zpět. Nohy se chtěly procházet, takže v Třinci jsem si udělal ještě procházku přes město a koupil čokoládku neteřince, kterou jsem ji ale nedal, protože měla od babičky a dědečka tolik žrádla, že přes něj nemohla ani šmatlat po pokoji. ;-) A s takovou z ní bude za chvíli pěkný otesánek. Naštěstí je to malý čert, tak to spaluje neustálým pobíháním a blbnutím. :-)

No a to je vše přátelé. Tak snad po shlédnutí fotogalerie pocítíte také chuť se do Krkonoš podívat.

Milan  

Vstup do galerie →