5BV - Pět Beskydských vrcholů

15. - 17.  října 2010

Okamžik pravdy, nastavení vlastního zrcadla, krok do neznáma. Tak by mohli lenochodi.cz nazvat účast v extrémním závodu 5BV →. Když jsme uvážili realitu, která nám byla vyobrazena během Beskydské sedmičky a také fakt, že jsme ani jeden z nás ještě nikdy neušli v kuse více než 70 až 80 kilometrů a těch posledních několik kilometrů bylo vždy neskutečné utrpení doprovázené křečemi v zádech a trapézech, kdy se lýtka zdála býti v kremačním ohni, no zkrátka tohle vědomí nás vedlo k velmi optimistickému předpokladu, že pokud zvládneme alespoň dva vrcholy, tak jsme splnili limit, když by to byly tři vrcholy, tak už to by byl pro nás úspěch, ale o čtyřech vrcholech jsme ani nesnili. Vždyť celý závod měl něco přes 120km v různých úsecích od únavných výstupů, kolena ničících sestupů až po chodidla devastující úseky na asfaltu. Jaká jsou pravidla 5BV a o čem to vlastně všechno je, prozrazuje následující reportáž.

Reportáž RTA - a vlastně stručné představení závodu

Tak teď když jste v obraze, hezky se usaďte, usrkněte čaje, který jste si před chvíli uvařili a poslechněte, co se vskutku stalo.

Onoho pátečního dne jsme vyrazili spolu s Fousáči (Martinem a Jirkou) směr Čeladná. Plni nadšeni a elánu jsme probírali naše vybavení a očekávání, když tu najednou Martin zjistil, že ve spěchu, když na poslední chvíli přebaloval malý batoh do většího, nepřebalil čelovku. Řekněme si na rovinu, bez čelovky si může dovolit jít jen ten, kdo má noční vidění a Martin na to evidentně nevypadal. ;-) Tak jsme se rozdělili ve Frýdku-Místku na nádraží a Fousáči mazali do města ještě rychle na poslední chvíli sehnat nějakou čelovku.

My jsme pokračovali dále do Čeladné, kde jsme se zaregistrovali a pokusili se v tom kraválu ve sportovní hale ještě trošku naspat, co jsme nedospali.

Start začal přesně v 22:00 v Pátek 15. října 2010.

Záběry ze startu (hledej Honzu, který šel lovit obálku s kontrolní kartičkou)

Banda hůlkařů, čelovkářů, batůžkářů a jeden 20kilový krosňák (Honza) :-) vystartovali z Čeladné pomalým krokem na první vrchol, kterým byla "překvapivě" Lysá Hora. Čeladná je bohužel nějak zvláštně umístěna, že bylo velmi těžké najít tu nejkratší cestu. My a zřejmě ještě jeden tým, který jsme potkali, se rozhodli vydat přes Smrček, odkud jsme seběhli do Ostravice, kde jsme se opět připojili k davu. No myslím, že se nakonec tahle zkratka neukázala být dobrou volbou, neboť při ni bylo potřeba zdolat překvapivé převýšení, takže lepší bylo asi jít delší cestou, zato ale po rovince.

Výstup na Lysou začal docela svižně. Dařilo se nám předbíhat ostatní týmy. Cestou nás míjelo auto pořadatelů z jehož okýnka nás monitorovala reportážní kamera. Ještě plni energie do ni řveme kdo jsme: "Lenochodi.cz"!!! Mimochodem netrpělivě čekáme, kdy se nějaký sestřih objeví na webu. Až se tak stane, určitě ho přidáme i do tohoto deníku.

V polovině výstupu nastal ale zlom. Začal jsem pociťovat problém se svým pravým stehenním přitahovačem. Už to nešlo tak svižně. Pravou nohu jsem začal spíše přehupovat dopředu, než abych pořádně zabral. Doufal jsem, že to nějak rozchodím.

Na Lysé hoře jsme byli čtyři minuty před jednou. Tam jsme se dozvěděli, že dalším vrcholem, nebo spíše kopečkem, je Gruník nad Horní Lomnou. Fajn, rychle se občerstvujeme a mizíme. Na vrcholu Lysé byla kur..... kosa a už po pěti minutách bez rukavic prstíky začaly pěkně tuhnout. Cestou od triangulačního bodu jsme potkali Fousáče. Byli jsme hodně překvapeni. Tipovali jsme, že už budou někde za Zimným.

Po krátké výměně pozdravů jsme valili z Lysé pryč. Z kopce jsme dokud to šlo sebíhali. Cestou z Ježánek na Bílý Kříž je studánka, kde Honza přemýšlel, že by doplnil vodu. Ale tu nedoplnil, protože studánka byla okupována frontou jak na banány. Za Sulovem běží nějací blázni proti nám. Ihned nám došlo, že to nejsou zbloudilci, ale to se Petreček, Míl, Uher a Trebuna řítili zpět z Gruníku. Špatná zpráva byla, že ti ufóni jsou fakt jiná liga. Dobrá zpráva byla, že z Gruníku nebudeme bloudit, ale půjdeme tou samou cestou zpět. Teda minimálně do místa, kde jsme je potkali. Ta zpráva byla dobrá hlavně pro můj přitahovač, protože jsem teď věděl, že cesta na další vrchol vede stejně jako cesta zpět na základnu, pokud by mě potkala opravdu krize.

Ostatně v onu chvíli ta krize začala přicházet a s ní i bolest snad celého těla. Říkám Honzovi, že to vypadá bledě. Hodně bledě. Honza mi řekl ať si dám nějaké analgetika a pak uvidím. Tak jsem si zobnul jeden panadol rapid a šli jsme dál.

Na jedné občerstvovací zastávce nás dohnali Fousáči. Tak jsme si řekli, jak jsme na tom kdo špatně a Fousáči zmizeli dál ve tmě. Tak jsme byli zvědavi jestli je ještě doženeme, asi ne.

Z nějakých záhadných důvodů se nám podařilo Gruník najít. Se štěstím jsme se vždycky přidali kousek cesty k lidem, kteří naštěstí šli dobře. Bohužel spousta týmů mělo problém Gruník, který nebyl na značených turistických trasách, vůbec najít. Na Gruníku jsme se zapsali v 5:36. Houf lidí obklopoval ohniště, které zřejmě mělo i druhořadou úlohu sloužit zbloudilým jako maják. No ještě si začít kolem něj povídat strašidelné příhody. Buřty jsme neměli, tak ani opékáni nebylo. ;-) S pořadateli jsme se zkusili dopídit, v kolik tu byli Fousáči, abychom zjistili, jaký mají náskok, ale pořadatelé ve svých lejstrech nemohli Fousáče najít. Tak jsme nechápali, co se stalo. Hlavou se nám honily různé teorie od nejpravděpodobnějšího zbloudění až po nějaké zranění. No nic není čas lelkovat, ještě nás čeká dlouhá štreka.

Musím uznat, že můj pohled na stav závodu se rapidně změnil, protože panadol zázračně zabral a já se cítil relativně v pohodě. Naštěstí neumím věštit budoucnost, tak jsem nebyl demotivován tím, co nás teprve čekalo. Dalším kontrolním bodem byl Smrk sedlo. To byla hodně příznivá zpráva, protože i když je to trošku zacházka, tak i tak to bylo po cestě na základnu. Říkal jsem Honzovi, že teda Smrk sedlo ještě dám, ale pak to už moc růžově nevidím. Honza opět neurčitě stanovil, že tam teda podle dalšího vrcholu a sil uvidíme. Já si to bohužel přeložil, že to bude náš poslední vrchol, což nebyl a doteď nemůžu uvěřit, jak došlo k tomu, že nebyl. :-)

Inu vraceli jsme se stejnou cestou až na Ježánky odkud jsme se vydali po asfaltce až k vodní nádrži Šance. Bylo to neskutečných asi 11 kilometrů. Neskutečných v tom smyslu, že mi chůze po asfaltu ničila plosky nohou a k tomu náš první efekt dlouhých kilometrů, kdy jsme už pomalu nadávali, kde do prdele je ta přehrada! Za každou zatáčkou už měla přece být! Na mostku u Těšiňoků jsem do sebe kopnul druhý panadol. Musím přiznat, že už nezabíral tak "rapidně" jak jsem čekal. Když už jsme se konečně blížili k hrázi tak nás předbíhali borci, kteří nám doporučili opravdu raději běžet, protože je to pak daleko menší utrpení. Tak jsme začli vyklusávat a hned za druhou zatáčkou jsme spatřili hráz a sebíhali jsme dlouhý kopeček na jehož konci stál hlouček lidí. Ukázalo se, že jsou to pořadatelé a ti na nás pokřikovali něco o tom, že máme klouby ze železa či co. Takže vlastně fandili Honzovi, bo to on měl na zádech neuvěřitelnou krosnu, a když s ní běžel, tak to vypadalo hodně namakaně. I proto nás obklopil houf kamer a jestli to nebude alespoň na jednom videu někdy, tak ... tak to neuvidíte, no. :-) Ale docela prdel, když jsme si uvědomili, že jsme se celou dobu plazili a v posledních metrech se rozběhneme a hned vypadáme, jako bychom běželi celou cestu! :-D Ještě pár póz pro kamery a seběhli jsme až na hráz.

Na hrázi jsme se převlíkli do suchého, doplnili tekutiny, doplnili cukry a natočili vlastně jediný záznam z tohoto podniku.

Lenochodi před výstupem na Smrk.

Jak se na to koukám, tak jsme nevypadali až tak ztřískaně, jak popisuju. Ale optimismus bylo asi to jediné, co nás hnalo dál. Po občerstvení jsme zamávali milým pořadatelům a pokračovali na Smrk. Přitahovač začínal docela vypovídat službu. V podstatě jsem už skoro chodil jako babka s berlema se zlomenou nohou do schodů. Prostě jsem tu svou zatracenou pravou nohu za sebou jen táhnul. :-) Zbylo jen jediné. Vypnul jsem mozek a začal dřít.

Na další kontrole, která byla mimo jiné posledním navštíveným vrcholem většiny týmů, jsme se dozvěděli, že další vrchol je jakási Vysoká. Na své mapě jsem ji nedokázal najít, tak jsme se zeptali ostatních a ti měli úplně jinou mapu, shodou okolností tu druhou, co všem pořadatele doporučovali. Vysoká byla někde v prdeli, asi jako zrovna já, a bez mapy to je sázka do loterie, že tam trefíme. Jenže Honza ku... do pi.. že jdem! Jak si to vůbec představuje ten ...piiip... ...pííííp.... pip, vždyť dohoda byla, že po smrku jdem na základnu! Byla mi nehorázna kosa, cítil jsem se jak Kelišová s šipkama v zadku, nohu jsem si posouval rukama. On ze mě chce udělat paraplegika, či co, ne?! Už jsem toho měl docela plnou prdel a tohle mě fakt nasralo. Můj mozek byl vymrzlý a prostě to nedokázal zpracovat. Honza byl ale neodbytný a začal mě bombardovat argumenty a byl neodbytný jako jehovisti. Tak jsem řekl vysvobozující ano. Řekl jsem, že sejdem na Kociánku a tam mu řeknu. Doufal jsem v skrytu duše, že do tý doby si to rozmyslí i on. Ale nerozmyslel.

Vydali jsme se cestičkou na vrchol Smrku. Já si pořádně zanadával a vyřval se. Snažil jsem se vyhecovat. Z kopce už to bylo naštěstí lepší, protože jsem pravou nohu jen před sebe předhazoval, takže to bylo docela i svižný. Cestou jsme měli míjet studánku u nějaké chatky. Honza plánoval doplnit tekutiny. Ale když jsme došli k chatce, tak studánka nebyla nikde vidět. Vidět byla jen kadibudka. Honza našponoval uši a něco zaslechl. Jako proutkář šel za zvukem až studánku objevil. Doplnili jsme vodu a kde se vzala tu se vzala akutní potřeba někde vyklopit obsah střev. KADIBUDKA!!! Někdo asi nad námi drží ochrannou ruku a i kadibudku seslal. Vyšmátral jsem v batohu rolku papíru, kterou jsem si prozíravě přibalil a dokulhal až k dřevěnému stavení, kde pohled do útrob prozradil, že byla dneska seslána nejen mě. :-) Uf, jsem málem místo "seslána" napsal "sesrána". :-D Obložil jsem desku toaleťákem, pohodlně se usadil a ... zázrak! Poprvé za celý závod jsem se cítil spokojeně. A ani nevím, asi mě to nějak psychicky nabudilo.

Na Kociánce jsme potkali dvě holky, které měly před sebou roztaženou mapu. S úsměvem je pozdravíme a ptáme se, jestli jdou na Vysokou nebo už z ní. Načež jsme z jejich výrazů pochopili, že to jsou dneska jen turistky na cestě domů z procházky. To byla další šťastná chvíle až neuvěřitelné štěstí! Holky totiž měly tu mapu, co jsme potřebovali a tak nám ji ochotně prodaly. Neměl jsem zrovna po kapsách drobné, tak jsem jim dal rovnou kilčo. Chápete to jo? Kdybychom šli o něco dřív nebo později, tak ty holky sice třeba potkáme, ale nevěděli bychom, že mají mapu! A to nám řekly, že si ji koupily zrovna v ten den. Asi začínám věřit na vyšší moc. ;-)

Poté, co jsme se rozloučili, prostudovali jsme s Honzou mapu a vydali se na Vysokou. Na Vysokou jsme došli už po setmění. Převlékli jsme se, občerstvili a dozvěděli se další vrchol, kterým byl Radhošť, přesněji chata Radegast. Vyměnil jsem si baterky v čelovce, rozsvítím a prd. Baterky byly naprosto vymrzlé. Tak jsem tam vrazil zpátky ty slabé a to bylo asi to poslední, kromě naší fyzické únavy, co nás donutilo k rozhodnutí, že na Radegast už nepůjdeme. Bez čelovky se potmě v lese chodit dost dobře nedá. Ale nevymlouvejme se na čelovku. I kdyby svítila, tak jít na Radegast bylo docela riskantní už jen proto, že ve stavu v jakém jsme byli by se mohlo něco špatného přihodit a v lepším případě bychom se nestihli vrátit na základnu včas, což by nás diskvalifikovalo. Čtyři vrcholy byly pro nás prostě paráda a teď už šlo jen o jistotu se v pořádku vrátit.

Cestou zpátky ve tmě vidíme nějaké dvě světla. Vypadalo to jako oči nějakých nočních šelem a dobře víme, že v Beskydech prostě šelmy jsou. Naštěstí se ukázalo, že to byly odlesky dvou bivakujících týpků. No bivakujících... prostě tam leželi ve spacácích. Tak to byly dvě dobré zprávy jednou ranou. První, že to nejsou šelmy, druhá, že si zlepšujeme umístění o jednu příčku. ;-)

U rozcestníku na Kociánce předbíháme další tři týmy. Chvíli se zdá, že se za námi drží, ale my nasadili docela tempo, takže po chvíli se čelovky za námi ztratily ve tmě. Valili jsme tak po asfaltce docela dlouho a každou chvíli jsme měli být u Cirilky v Horní Čeladné. Ale furt nic. Po nějaké době jsme už začali mít docela pochybnosti. Pochybnosti se změnily v nadávky. Nadávky se změnily v pohled do mapy ze které jsme jasně vyčetli, že jediná cesta zpět vede po asfaltce a co je tohle, když ne asfaltka?! Dieslova lokomotiva?! Doteď jsem si myslel, že vím, co je to "efekt dlouhých kilometrů", ale tohle byl fakt mazec.

Byla to úleva, když jsme nakonec došli až ke kapličce. Kopnul jsem do sebe nějaké magnesium, dopil poslední zásoby pití. Jídlo nechci ani vidět. Z těch sladkých tyčinek se mi dělalo už zle. Tělo chtělo už jen lehnout a spát. Ještě nás čeká několik kilometrů "pro změnu" zase po asfaltce.

V Čeladné jsme očekávali, že hned následující odbočka vede k základně. Jenže nevedla, tak to bylo s další a další zatáčkou. Nakonec jsme tu správnou došli a když jsme došli ke vchodu do sportovní haly, Honza málem nevyšel ani ty dva poslední schody! Jako klobouk dolů, když to ušel s krosnou!

Na základně si dáváme polívku a teplý čaj, vybalujeme karimatku se spacákem. Já jsem měl pomyšlení jen na spánek. Vynechal jsem všechny večerní rituály, jako je třeba sprcha a pucování zubů. Jen jednu věc jsem udělal, vymazal si dětskou indulonou totálně vopruzenou prdel, která vypadala spíše jako rudé oko Mordoru. Tahle byť pro někoho nechutná procedura byla opravdu nutná. Víte, co je to za bolest, když si v takovém stavu jenom prdnete? Ihned po té, co jsem se rozvalil na "pohodlnou" tvrdou zem, jsem upadnul do kómatu. :-)

Ráno ani nevím jak se mi podařilo vstát a dojít na záchod. Nějak jsem se nasnídal a sbalil. Počkali jsme na vyhlášeni výsledků a předání cen. Sedli jsme na lavičku a když závěrečný ceremoniál skončil, tak vstáváme. Povídám vstáváme. Tři dva jedna nic. Zatli jsme zuby a sláva! My stojíme! Zase můžeme chodit! :-) Tak ještě jeden dva dny trvalo, než jsme začali chodit normálně a ne jak orangutani.

Dobelhali jsme se na vlak a domů, kde nás čekal zasloužený relax. V posteli jsem koukal na ocenění, které jsme dostali a byl jsem na sebe fakt pyšný. Díky Honzo za MORAL, který na Smrku byl opravdu potřeba!!! A příští ročník dáme všech pět!

Milan  

ucastnicky list

Ostatní videa z Youtube

 

Zatím nebyl vložen žádný komentář.

Napiš nám svůj komentář:  
Tvé jméno či přezdívka:

Zbývá znaků:

Přidej do tvého komentáře smajlíka jedním kliknutím:

Poznámka: Tvůj komentář může být smazán v případě, že jej shledáme příliš vulgární, v rozporu se zákonem ČR (např. rasově orientovaný), spam apod.